Ukázka:
„Poslední 3 týdny s Jeníčkem byly docela náročné a člověk začínal mít sklon myslet si, jak je to dítě "zlé, nepřizpůsobivé, protivné, agresivní..." a že "nic nemá smysl"...
Šárka mu říká, že je "uječenec, vztekloun" a já nevím, co ještě....
Ano, je to náročné - pro mě, natož pro zdravé sourozence, kteří nemohou zatím pochopit hloubku autistické poruchy. Chápu všechny strany, a tak nějak se snažím to všechno skloubit a vybruslit z toho co nejlíp...
V noci jsem šla spát krátce po půlnoci, vnímala jsem to ticho, klid, pohodu a posvítila jsem si na Jeníčka baterkou – jako každou noc, když jdu spát...Jen tak, abych ho zkontrolovala, jestli spí, zda je přikrytý...
Dívala jsem se na něj, dokonce jsem se 2x vrátila k jeho postýlce, svítila jsem si na něj a viděla jsem nádherného, dokonalého malého andělíčka s krásnými světlými kudrlinkami. Jaktože přes den jsem měla pocit, že mám uječeného, zlobivého, protivného, nezvladatelného kluka??? Teď přede mnou ležel spící Andílek, tak krásný, nevinný, kouzelný a zranitelný....Malá bytost hodná nekonečné lásky a já mu přes den v duchu spílala za jeho chování...
Teď jsem se mu omlouvala a slibovala, že bude líp.
Vytryskly mi slzy do očí. Lehla jsem si do postele, zabořila nos do polštáře a slzičky se řinuly dál. A čím dál víc...zmítaly mnou protichůdné pocity a ty byly příčinou promočeného polštáře....Bylo mi strašně líto, že toho kudrnatého Andílka nemohu NIKDY obejmout a pevně ho k sobě přitisknout, alespoň na chviličku zabořit svou hlavu do jeho roztomilých vlásků.......jestlipak se mi to někdy splní???
Občas nevím, co je správné a co ne.